Někdy je to výhoda, nepřemýšlet. Skočit bungee jumping a zaječet si. Zamáčknout budíka a spát dál. Spustit se s někým, koho znám půl hodiny. Člověk si ledacos užije a může i ledacos dokázat, když nepřemýšlí nad následky. Třeba dokonce i přesvědčí svou bývalou ženu, aby si s ním dopisovala prostřednictvím blogu, tak jako se to povedlo Jozífkovi…
Milý Jozífku,
už jsem si myslela, že nenapíšeš. Vlastně jsem trochu doufala, že nenapíšeš, ale že zavoláš. Když se nestalo ani jedno, přiznám, trochu jsem v sobě trucovala. Zvlášť když jsem tušila, že odkaz na tenhle blog už máš. Takhle mě vybičovat a pak – nic!? Ale teď už vím, že jsi měl opravdu důvod a také je mi jasné, že nezavoláš. Budeš psát sem. Tak dobře, pomalu se s tím smiřuji. Co ta noha, bolí to hodně? Přeju Ti, ať se brzy uzdravíš!
Víš, to právě kvůli té nostalgii, o které se zmiňuješ, reaguji na Tvé dopisy na Milanově blogu. A také kvůli tomu, že právě tohle se mi na Tobě vždycky líbilo, ta Tvoje odhodlanost všechno vyzkoušet. (Pravda, ne pokaždé to bylo v můj prospěch, ale o tom psát nechci.) V tomhle jsi mi byl vždy inspirací, v té poněkud naivní odvaze, která je možná víc neuvážlivou ztřeštěností než skutečnou odvahou. Ale zase roztomilou ztřeštěností. Já tohle v sobě nemám. Přemýšlím hodně dopředu. Vlastně i teď si říkám, jaký má smysl tohle dopisování s Tebou a pokud to smysl nemá, proč bych to tedy měla dělat? Neumím dělat věci bez důvodu, neumím nepřemýšlet dopředu (jako Ty). Klidně se vrhneš do práce v Itálii, ačkoliv si sotva vybavíš pár německých frází. Já bych do něčeho takového nešla.
Na jak dlouho tam tu práci vůbec máš? Kdy se vrátíš do Čech? Vzhledem k tomu, že Tě neposlali s tím úrazem domů, tak asi na dlouho. Také proto je Ti tak teskno. A ptal ses Romana? Když do toho Alpce Cermis jezdí, třeba tam pojede i letos. Nevím, od kdy přesně se v Alpách lyžuje, ale možná že v říjnu už ano, jenomže to zase vy tam už těžko budete něco betonovat. Jedině že bys tam měl té práce víc.
Ve svém dopise se ptáš na Renatu. Ne, není to kolegyně z umělecké školy, ale je pravda, že zájem o tanec máme společný. A nejen to. Ráda bych Ti o ní napsala něco víc, ale přijde mi to hloupé, takhle veřejně. Nemůžu si na to zvyknout, že píšu Tobě a přitom zároveň i všem lidem, kteří tenhle příspěvek otevřou. Možná si časem zvyknu. A možná že budu až do samého konce doufat, že Tě tahle hra přestane bavit a Ty prostě zvedneš telefon…
Maru
Nepřemýšlet. Vždycky to neznamená jen si užít. Nepřemýšlet, to je také vsadit víc, než kolik skutečně mám. Fetovat. Lhát kvůli zamaskování nevěry. Dennodenně si přivolávat infarkt kouřením. Vztekat se. Dát hudlana svému milovaného papouškovi s ptačí chřipkou. A to už se nedá říct, že by si jeden ten život užíval.
Maruška nepřemýšlet neumí. Považuje to za svou slabost, protože se neumí dost odvázat, ale nemělo by to tak vlastně spíš být správně?
