Běhání jsem vždycky nenáviděla. Člověk se u toho nevhodně potí, nepříjemně zadýchává, flekatí jak dalmatin. Navíc je to činnost nekulturní, nedá se u ní ladně sedět s nohou přes nohu, pít víno ani tlachat
o nových zázračných tabletkách na hubnutí. Běhání je totiž aktivita mnohem víc vhodná pro psy než pro lidi.Nejsem pro běhání stvořená. Rychlý pohyb mi nedělá dobře. Vzduch kolem mě najednou řídne. Přitažlivost je větší. Můj tlak dosáhne takových hodnot, že si připadám jak jídlo v papiňáku. Uvnitř se celá nafouknu. Nohy mi vyrostou nejméně o tři čísla a palec se snaží si ve špičce boty vykutat vlastní noru. Plíce se mi scvrknou do dvou rozinek, ke kterým vede místo průdušnice popraskané slámové brčko. A zatímco mi prsa bolestivě pleskají o tvář, moje potní žlázy se snaží přilákat co nejvíce komárů a agresivních psů.
Už ve škole jsem běhání nesnášela. Ale snažila jsem se. Motivovala jsem se. Hypnotizovala jsem spolužačku přede mnou s představou, že mi ta mrcha ukradla mou poslední vložku, tehdy nedostatkovým zbožím. Hrdá na svůj jedinečný výkon jsem těsně za cílem padla k nohám učitele a zatímco jsem ho s vyvalenýma očima prosila zbytky sil o umělé dýchání, on přesunul svůj pohled ze stopek na mě, pak zase na stopky a nakonec jen suše zkonstatoval. „To není běh, ale procházka rajskou zahradou!“
Trénovat běh jsem začala zcela nedobrovolně před pár lety, když jsem začala dojíždět do práce vlakem. To souvisí s tím, že jsem nenapravitelný časový optimista. Projevuje se to tak, že až do poslední chvíle mám pořád pocit, že mám dost času. Jakmile ale za sebou zabouchnu dveře od bytu či kanceláře a podívám se na hodinky, musím vyhlásit poplach. Je zřejmé, že za pět minut ten kilometr na nádraží neujdu. A tak jsem musela začít běhat. Na podpatkách. Jsem stoprocentně ten nejlepší závodník v běhu na podpatkách na světě. Všichni chlapi by si zlomili nohu v první zatáčce a žádná inteligentní ženská nemohla natrénovat na jehlách tolik, raději by si totiž vzala taxík. Ujelo mi to za ta léta jen pětkrát. Čtyřikrát byl kvůli mně výpravčím zastaven vlak. Třikrát mi fandili cestující stojící na peróně potleskem a skandováním. Dvakrát jsem si způsobila zranění, když jsem s odvahou kaskadéra naskakovala do rozjíždějící se soupravy. A jednou mi byla odpuštěna pokuta za přebíhání přes uzavřený přejezd. Miliónkrát jsem se zpotila jak stepní kráva. Ale postupem let jsem si na to dobíhání na vlak zvykla tak, že v momentě ztráty zaměstnání mi po pár týdnech doma začalo to běhání chybět.
Slyšela jsem už víckrát, že doma člověk začne blbnout, což přesně se mi stalo. Nemusím, ale začala jsem běhat rekreačně. Já, odpůrce běhání! A ještě divnější je, že mě to začalo bavit. Postupně jsem si zlepšila kondičku a jsem za to na sebe pyšná. Nedávno jsem navíc zinkasovala trefné ocenění od známého: „Jsem tě viděl, jak jsi trénovala. Ty jsi ale pěkná běhna!“
Převzato z: www.literarnistrom.cz, publikováno 2015
