Renata Šindelářová

Sedím na Kriváni a je mi dobre

13. 08. 2017 9:41:13
Vysokohorská turistika je na výmaz mozku, který právě nutně potřebuji, nejlepší léčebný prostředek. Zprvu se nožkám nechce, ale jakmile se dostanu do rytmu, tak jdu a jdu.

A připomínám spíš robota než člověka, zapomínám na všechno. Z pórů mi stříká pot, od nohou se mi kouří, hlava se postupně vyprazdňuje...

Když si uvědomím, že přemýšlím, soustředím se na přítomnost, jít a dýchat, dýchat a jít, poslouchat štěbetání ptáčků. Je to fajn, ale že jsem to ještě pořád dělala špatně, mi dojde až ve chvíli, kdy mi do myšlenek vhučí vodopád. Celou dobu tu byl, ale až teď přehlušil morybundus v mé mysli. Až teprve teď jsem opravdu tady. Jdu.Cítím každý kámen na cestě, vnímám tetelení vzduchu, slyším každou mušku v okolí kilometru. Je to nádhera, být! Smočit kouřící nohy v ledové vodě horského potoka. Nechat jehličky chladu, aby otupily únavu. Přírodní analgetikum zadarmo. Chtěla bych tu zůstat navěky!


A pak to začne. Výtrysk tvořivých nápadů. Letí kolem mne jako komety, které mohu a nemusím zachytit. Všechny problémy se s nimi dají vyřešit. Najednou jsou všechny starosti tak titěrné, tak jednoduché. V tomhle okamžiku přesně vím, jak na ně, jak se k nim postavit, jak se jich nebát. Právě tady, uprostřed hor, v kaluži potu, mi to všechno dojde. Že nejde o to, jak je problém zásadní, ale o to, jak se k němu postavím. Žádná situace není tak strašná jako to, co si o ní myslíme.

O kousek výš cesta končí ve sněhu. Trochu to klouže, musím dávat pozor, soustředím se. Pak přichází kolmá stěna s řetězy. Cože? Tudy? Zapomněla jsem si padák! Ale nestěžuju si, zvládnu to stejně jako všichni ostatní. Až nahoře, když to mám za sebou, mi dojde, že na řetězech jsem skutečně nemyslela na nic víc, než kam bezpečně položit nohu. Jestli někdo nevypne na túře, vybral si moc snadný terén. V náročném terénu to jde úplně samo. Totální výmaz lebky. Myslím, že mi šlo vidět skrz.


Dobýváme vrcholy. Pro někoho důležité, pro jiného součástí cesty. Patřím do té druhé skupiny. Užívám si každý kilometr, každý zajímavý výhled. Je to nádhera a cestou prožívám jen jedinou nepříjemnost. Bzučení kolem mé hlavy. Stresík už to není, ten už odbzučel, zato mouchy se k nám slétají na mejdan. Voníme jim potem. Nemůžeme se ani na chvíli zastavit, aniž by se kolem nás nesrotila celá letka. Nebaví mě pořád mávat rukama. Moc by se mi hodily delší uši, kterými bych ty mršky mohla odhánět. Uvážu dva culíky – a je to.

Poslední den stoupáme na Kriváň. Je to dřina. Nejdřív lezeme po dvou, pak po čtyřech. Milosrdný mrak nás ovšem přikrývá stínem a když se vyšplháme konečně až nahoru, mrak se dobromyslně vznese výš, aby nám dovolil se za odměnu pokochat. Fíha!Všechno je odtud tak mrňavoučké, jako by to ani nebyl náš lidský svět. Tam dole bydlí tvorové menší než mravenci. Vidět je lze snad jen pod mikroskopem. Tak takhle titěrní jsme! Jen bezvýznamné tečky v obrovském nádherném světě plném barev a tvarů. Snad pořád bude hodně těch, kteří dojdou až sem a také se s láskou podívají dolů. A také do sebe, říkám si, protože tam to celé začíná i končí. U prázdné mysli očištěné přírodou.


Převzato z: www.literarnistrom.cz, autor fotografií: Libor Šindelář

Autor: Renata Šindelářová | karma: 16.44 | přečteno: 458 ×
Poslední články autora