Jak poznáte výjimečnou ženu

Ze souboru povídek Okamžiky jeden takový obyčejný kousek, který se svou posedlostí k čistotě hodí k téhle koronavirové době. Každý holt máme nějakou úchylku. Nestyďme se za ni, pojďme na ni s humorem.

Terezce bude pětadvacet. Je to takový roztomilý cápek plný humorných rozporů a nedokonalostí. Stanete-li se jejími hosty, přivítá vás mezi dveřmi s úsměvem, vyzuje vám boty ještě na rohožce a zatímco se tlačíte do pletených papučí, Terezka vás pošle do koupelny umýt si ruce. Víte, co máte na rukou bacilů? Mezitím vám někam začaruje svršky.

Nejprve musíte absolvovat prohlídku originálního dvoupatrového bytu. Ne náhodou připomíná svou rozsáhlostí prohlídku zámku. Terezka umně zpestřuje nudné dokumentaristické údaje o zavěšení prvního obrázku a třech reklamovaných pákových bateriích vtipnými historkami. „Víte, co jsou tyhle malé flíčky? To je vosk. Když jsem tudy vedla první návštěvu, svítili jsme tu svíčkami, protože lustr nebyl ještě koupený. Poslední z pěti hostů měl devítky dioptrie a přerazil se hned na prvním schodě. Všech pět človíčků se jako domino poskládalo k zemi a vosk se rozprskl jako hvězdy při velkém třesku. Taková hromadná depilace.“

S poťouchlým výrazem Terezka sleduje, jak se opatrně přidržujete zábradlí. Potom vyzkouší váš rychlý postřeh. „To zábradlí jsme natírali zhruba před hodinou.“

Po hodinové exkurzi si Terezka, coby pečlivá hostitelka, všimne, že některému z vás kručí v břiše. „Nedáte si něco?“ zeptá se nevinně a vy jen zdvořile zaskomíráte. „Snad jen trochu vody.“

"Momentíček, zatím si odložte,“ opáčí Terezka a zmizí v kuchyni.

Jste-li sám, bezbranně stojíte uprostřed pokoje a čekáte. Je-li vás víc, vzájemně na sebe kývete. „Co si máme odložit? - Sedneš si? – Počkáme?“ Diplomaté již podvacáté obdivují dokonalost Mánesovy napodobeniny.

Terezka se po ukrutně dlouhé době vrací s pojízdným vozíkem naloženým hostinou pro karavanu, která se po čtrnácti dnech hladovění a žíznění vrátila z daleké cesty.

"Nabídněte si,“ vyzve Terezka s úsměvem. „Ale nedrobte, prosím, na tu krásnou podlahu, protože ačkoliv by se z ní dalo i jíst, byla by škoda znesvětit ji něčím tak přízemním jako je jídlo. – Ach, talířky jsem přinesla, ale zapomněla jsem na ubrousky.“ Dokonalá hostitelka se opět vzdálí.

Jeden z hostů, omámen přívětivou atmosférou, unaven prohlídkou velkolepého zámku, usedá na oslnivě bílou rohovou sedačku. Kdosi, kdo zná Terezku déle než on, ho tichým komorním hlasem varuje: „Jestli neprojdeš dezinfenčním rámem, tak si nesedej.“

A to už mezi dveřmi stojí královna a barvitě líčí. „Tento gauč je jako kus utrženého mráčku z nebe, stejně nadýchaný, stejně nebesky bílý, je to charisma andělské čistoty, a proto se jí nikdy nedotýkáme městskou špínou, nalepenou na oblečení, které nosíme celý den.“

Viník zrudne a vstane. Ostatní si úlevně oddychnou – hlavně že oni se nedopustili podobného společenského prohřešku.

"Ne, klidně seď,“ protiřečí si ale Terezka a záhy vysvětlí. „Stačí, když si svlékneš ty kalhoty, co od rána vstřebávaly denní smog a prach. Ale je to požitek, vážně, pojďte se posadit všichni. Vždyť vás už musí bolet nohy, neříkejte, že ne. No tak pojďte, to byste mě vážně urazili, kdybyste se ani na chvilku neposadili. Kafíčko bude za minutku.“

Po chvilkovém zmatku a chichotání sedí všichni hosté ve spodním prádle na sedačce z obláčku. Je to trénink sebeovládání – nikde nic neukápnout, nenadrobit, neušpinit – a důvtipu – jak zamaskovat, co už je dokonáno? Utéct před přiznáním viny nemůžete, neboť svršky musí nejprve Terezka odčarovat.

Vytáhne je jak kouzelník z rukávu, stejně jako všechny ty dobroty, kterými vás po celou dobu návštěvy uctívala a vy ačkoliv jste ochutnali od každého jen kousek, nebudete až do zítřka do oběda schopni pozřít sousto.

Pak vás Terezka políbí na tvář a popřeje vám, ať se máte šeříkově, kaktusově, konvalinkově – záleží na tom, jak moc vás má ráda.

Když se vracíte zpátky do denního prachu a smogu, potkáte možná Terezčina přítele, jak se vrací domů. Ve výtahu si s ním však ani nepodáte ruku, neboť on má plno práce s botama, které si zul již ve výtahu a nyní s plnýma rukama cupitá po chodbě jen v ponožkách.

Povídka byla poprvé zveřejněna na seniortip.cz, fotokoláž: Marie Zieglerová