Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

To už tak patří k našemu věku

25. 08. 2010 7:50:10
Je to už dlouho, co jsem poslala svůj první dopis. Ani si na něj nevzpomínám, ale tuším, že to nebyl ten se srdíčkem, iniciály a nesmělým textem "mám tě ráda", bylo to spíš: "Dojeli jsme dobře. Nemám bačkory. Už se těším domů." Je to ale také už dost dlouho, co jsem poslala svůj poslední dopis. Ten osobní, do obálky svěřit tajemství, zamíchat nadějemi. Není zkrátka dopisový čas. Alespoň že se zdatně vyvíjí jiné formy komunikace. A to dokonce tak strhujícím způsobem, že to zlomilo i mé tříleté blogové mlčení...

Milý Jozífku,

protože vůbec netuším, proč mě oslovuješ tímto způsobem a nemám tak jistotu, zda jsi to Ty či to nejsi Ty, odpovídám Ti úplně stejně. Ty hračičko bláznivá, vážně vůbec nerozumím tomu, proč mi prostě nenapíšeš esemesku nebo e-mail, adresu ani telefon jsem si nezměnila. Ale dobře, když si chceš hrát, budeme si hrát. Uvědomuješ si ovšem, že se takhle nikdy nedozvíš, zda si píšeš s někým, kdo se za mě jen vydává, nebo že jsem to opravdu já?

Píšeš, že se Ti stýská. To mně taky, Jozífku, hlavně po Tvém humoru, bez kterého je v mém životě trochu smutno. Ale to už tak patří k našemu věku. Začíná to být víc o vzpomínkách jak o aktivním žití. Píšeš, že jsi na práci v Itálii, ale místo abys balil po barech snědé kočky, sedíš u počítače a smolíš dopis, který třeba ani nedojde na místo určení. A já? Snažím se nemyslet na to, čím vyplním všechen ten čas, až se jednou nebudu muset starat o mámu. Zatím mám činností a také starostí víc než dost. Občas přijede Adélka s vnoučaty, a to pak už vůbec nevím, kam mám skočit dřív. Nakonec si vlastně oddychnu, když zase všichni odjedou, je tu tak nádherné ticho! Je to divný věk, tohle „mladé stáří“, či jak bych to nazvala, osmdesátník by řekl, že jsme ještě mladí, ale třicátník nás vidí jako důchodce. Nikdy jsem si ale nemyslela, že bych mohla být ráda, když odjíždí dcera do Prahy a já vím, že ji neuvidím pravděpodobně dřív jak za dva za tři měsíce.

Asi sis představoval, že Ti napíšu něco víc o sobě, o nás dvou, o našem životě. Nejsem si jistá tím, co bych měla napsat. Pro mě je to dopsaná kapitola, trochu bolestivá a trochu krásná. Samozřejmě že i krásná, nebojím se to říct, přestože jsme v ní oba udělali dost chyb. Myslíš si snad, že by to teď bylo lepší? Že jsme nějakým způsobem poučení? O tom velice pochybuji. Něco jsme snad pochopili, ale uvnitř jsme pořád stejní. A já bych opravdu nechtěla znovu prožívat všechno to zlé, tu hořkou nechuť k manželství, k lásce a nakonec i k Tobě. Než to celé prožít znovu, to raději budu jen vzpomínat.

Něco Ti ale prozradím. I když se mi tento způsob komunikace jeví jako úplná a totální pitomost, jsem docela zvědavá, za jak dlouho objevíš mou odpověď a jak zareaguješ – najdeš odvahu a zavoláš, tentokrát zcela otevřeně, ne jen „a co máma“, nebo zase před svou upřímností utečeš sem, protože tady – před očima všech! – je to jednodušší?

Můžu se sem podepsat jako kdokoliv. Můžu být Renata, stejně jako Maruška. Co myslíš, mám se podepsat jako Maruška? Skutečně věříš, že jsem to já?

Tento blogový dopis posílá Maruška svému Jozífkovi. Nezalepí obálku, ale přesto nám svěřila tajemství a myslím, že do jisté míry i zamíchala nadějemi...

Autor: Renata Šindelářová | středa 25.8.2010 7:50 | karma článku: 12.22 | přečteno: 759x


Další články blogera

Renata Šindelářová

Shodit ze sebe společenskou obludu

Jak? Jsou různé způsoby, jak to udělat. Můžeme třeba chodit do kostela nebo chytat ryby. Nebo tančit...

17.9.2018 v 19:42 | Karma článku: 6.75 | Přečteno: 215 | Diskuse

Renata Šindelářová

Netrubte, troubové!

Proč bůh vymyslel klakson? Nejspíš proto aby troubové v autech na sebe mohli upozorňovat. Pořád někdo tak strašně spěchá!

11.8.2018 v 14:40 | Karma článku: 19.28 | Přečteno: 594 | Diskuse

Renata Šindelářová

Expozice in vivo

Prý když se chcete zbavit nějaké fobie, jedna z metod, jak s ní zamávat, je úmyslně se vystavit právě té situaci, které se tak obáváte. Expozice in vivo, nazývají to odborníci. Tak jsem si to tedy na vlastní kůži vyzkoušela.

10.7.2018 v 17:12 | Karma článku: 7.65 | Přečteno: 178 | Diskuse

Renata Šindelářová

Fuerteventurské pobřeží

Dlouhé písčité pláže, zářící slunce a neustále funící vítr, to je typická Fuerteventura. V květnu nádherně poloprázdná, i když o to chladnější. Nevadí, na výlet kolem pobřeží nám alespoň zapózují i mraky.

19.6.2018 v 17:31 | Karma článku: 10.68 | Přečteno: 324 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Vlastimil Fürst

Duch zákona

Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý. (Lukáš 18,22+23)

21.9.2018 v 21:31 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Jan Jílek

Význam slov a gest

Občas si čtu blogy lidí, kteří mají velkou karmu a čtenost. Zajímá mne, z jakého důvodu a co dělají jinak. Koho se snaží oslovit a čím oslovují?

21.9.2018 v 17:41 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 216 | Diskuse

Jan Jílek

Šaty co jsou šik a sexy

Pátek, dovolená, bigbít, Olympic mi hraje, slunce svítí, prý od zítra bude pršet a foukat vítr. Dobře nám tak. Takže si mohu s Olympicem skoro na konci léta zazpívat.

21.9.2018 v 12:48 | Karma článku: 11.14 | Přečteno: 385 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Čím si zasloužím nebe?

Jeden z předních mužů se ho otázal: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (Lukáš 18,18)

20.9.2018 v 21:31 | Karma článku: 15.66 | Přečteno: 234 | Diskuse

Jan Jílek

Prsa na volno

Jedno z asertivních práv, je právo říci: „Já nevím.” Ono právo mi poskytuje možnost dát najevo, že nemám potřebu vědět vše a zabývat se vším, co si kdo myslí, že bych se tím zabývat měl.

20.9.2018 v 10:54 | Karma článku: 16.36 | Přečteno: 814 | Diskuse
Počet článků 50 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 791

Tvůrčí psaní, fotografování, meditace, sport a humor, to jsou atomy mého těla. Bity svého webu shromažďuji na www.literarnistrom.cz, ev. na oblíbeném ksichtovníku.





Najdete na iDNES.cz