Čas dezorientace, kdy jste vším a ničím, kdy se rozpouštíte ve slunečním světle, plujete místností jako zrnko vznášejícího se prachu. Příčiny a důsledky, po nichž obvykle prahnete, náhle neexistují, ztrácí se všechno kromě toho jediného okamžiku uvízlého ve skulince vaší mysli. A když v tuhle zmámenou chvíli otevřete oči, zaskočí vás nereálnost místa, v němž se nacházíte. Všechno tady znáte, postel, okno, nábytek, každý detail přesně tak, jak obvykle bývá - přesto vám to tu připadá cizí, rozmazané. Jako byste byli něčím víc než člověkem, vyšší bytostí, která ze svého čtvrtého rozměru chápe smysl světa: Žijeme prostě proto, abychom žili a smysl života nemusíme hledat ve filozofických příčinách, jen ve způsobu, jakým si život zvolíme prožít.
A tahle pravda obepluje místnost na lodi vaší rozestřené mysli a vrací se k vám zpátky, vklouzne vám do těla a vy ji vstřebáváte pokožkou jako imaginární krém, vaše tělo pod ním měkne. Realita vám vrací tvar lidského těla, vnímáte opět své ruce a nohy, oslabené výletem do neskutečnosti, krev do nich pulzuje povědomé teplo. A věci dostávají svůj původní pragmatický tvar, pelest postele, vaše ruka na dece, zašumění peřiny, všechno je náhle tak obyčejné. Obyčejné a přitom příjemně známé. Vracíte se zpátky ke svým běžným starostem, ale to nevadí, vy přeci víte, že se s nimi dříve či později vypořádáte, vy víte, že po nich přijdou i radosti a víte i to, že záleží jen na vás, jestli si takové radosti dokážete sami vytvářet a užívat.
A proto si klidně příště zase v polovině dne lehnete na gauč...