Řidičák mám už 20 let, ale kilometrů jsem najezdila asi tolik, co zvládne divočejší dítě na koloběžce. Takže když se ukázalo, že ve svém novém zaměstnání budu muset řídit služební vozidlo, jásala jsem jak vegetarián nad bůčkem.
Každá cesta je pro mě silný adrenalinový zážitek. Úplně stejně jako jízda na horské dráze, jenom neblinkám. Ale ten strach v mých útrobách, než vyjedu, to je termitiště možností, co všechno se mi může stát: ulomím si podpatek o pedál, probourám se do nádrže fekálního vozu, přejedu policajta na přechodu pro chodce, budu navěky bloudit v holešovických jednosměrkách, omylem zacouvám do proskleného vchodu České národní banky a další podobné řidičské noční můry...
Abych se alespoň částečně svého strachu zbavila, pečlivě si každou jízdu plánuju: nanečisto si projedu cestu na street view, zjistím otevírací dobu všech obchodní center cestou, pak zkontroluju stav auta – hlavně jestli jsou doplněny žvýkačky a zda rtěnka přežila to poslední vedro.
Druhý den raději vyrážím o půl hodiny dřív. Ještě že tak. Na silnicích je totální blázinec, všechno je úplně jinak. Všimla jsem si toho už po pár kilometrech, ale teď mám jistotu. Street view je na starou belu, tady v té zatáčce by měl stoprocentně jet tmavě modrý náklaďák, pamatuju si to přesně, snažila jsem se včera vyluštit nápis na jeho korbě. Místo něho se tu řítí žlutej cyklista. Sakra, to zas budu mít zpoždění, zatím se bojím předjíždět. Jízda je to ale přesto příjemná, ostatní řidiči mě vesele zdraví blikáním, někteří i troubí. Oplácím jim pozdravy a mám z toho dobrý pocit.
Na benzínce prekérka. Jediný volný stojan je ten vpravo, tak se tam hrnu. Jenomže ejhle, abych mohla použít pistoli pro kamiony, potřebovala bych nejdřív k tomu víčku od nádrže granát. Tak co teď, budu muset vycouvat a zajet jinam. Potím se jak zimní medvěd na výletě v Egyptě, všichni na mě čumí, na blondýnu. Áále! Poklesne jim čelist, že se trefím, nic nezbourám, natankuju a dokonce zaplatím kartou s pinem (na první pokus!) za správný stojan. Jsem prostě úžasná! Všichni zírejte! Nesu se zpátky, po červeném koberci, klapající podpatky hustě dotváří atmosféru, sednu si a ... doprčic. Vlezla jsem si automaticky na místo spolujezdce, jak jsem zvyklá. No, dobrá, budu tedy chvíli předstírat, že cosi hledám v přihrádce palubní desky a jakmile se uklidním já i všichni ostatní, nenápadně si přelezu na místo řidiče. OK? Cestou rozdám pár úsměvů fandícím fotografům a pokračuji v jízdě.
Cyklista mezitím ujel, už mě nezdržuje, tak cesta pěkně odsýpá. V pořádku se vracím domů. Hurá, přežila jsem! Je to úžasná euforie, když se mi podaří trefit zase domů. Zpočátku jsem to měla s policejním doprovodem, ale teď už jsem velká holka. Řidička!
Autoři fotografií: coolunit (pixabay.com), Adriana Šindelářová
Vydáno již na: seniortip.cz
