Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Expozice in vivo

10. 07. 2018 17:12:50
Prý když se chcete zbavit nějaké fobie, jedna z metod, jak s ní zamávat, je úmyslně se vystavit právě té situaci, které se tak obáváte. Expozice in vivo, nazývají to odborníci. Tak jsem si to tedy na vlastní kůži vyzkoušela.

Protože mám strach z výšek, vyrazila jsem se svým mužem zlézat hory. A rovnou pěkně s horolezeckou výbavou. Léčba šokem. Když mě naposledy ze zábradlí na rozhledně sundavali jeřábem, rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat. Tak teď tedy budu viset na skále na laně a karabinách. V každé životní situaci prý máme vždycky volbu ze dvou možností... Takže buď tohle nepřežiju, nebo můj strach z výšek navždycky vyšumí do prázdna – takže doufám, že posmrtný život opravdu existuje!

Přiznávám, že trošičku jsem si ferratové lezení nacvičovala už ve výšce pár metrů nad zemí. Docela to šlo. Dolů jsem se moc nedívala a v případě nouze jsem využívala své pevné gelové nehty, které se tak výborně zarývaly do půdy, dřeva i kůže spolulezců. Jen jednou jsem uvažovala o záchranářském vrtulníku, když jsem se zasekla na lanovém mostě. Nakonec jsem si to rozmyslela: představa prázdného prostoru pod letícím vrtulníkem byla tak děsivá, že jsem zbytek lana - alespoň nějaké jistoty - přeběhla jak kočka střechu. No vida - když se chce, všechno jde!

Zkušenosti tedy mám a vím, do čeho jdu. Můžeme začít. Uf, trochu se mi točí hlava, když se podívám nahoru na náš dnešní cíl. Rozdíl snad bude jenom v té výšce? Zatím to nemusím řešit. To nejhorší mě čeká až za chvíli. Zatím jdeme po normální turistické trase. Cesta nic moc, samý kámen a kořen, ale zase nemám moc času se rozhlížet, musím se koukat pod nohy. Je to makačka. Když je někde cesta, vede nad tím nejpříkřejším svahem. Když jsou někde schody, jsou vysoké jak překážky pro koně. Zábradlí tu asi měli měděný, že jim ho ukradli.

Jdeme a jdeme a domečky pod námi jsou stále menší a menší. Auta vypadají jako angličáky, pak jako razítko na nehty, nakonec už nejdou rozeznat. Vidím jen silnice, široké jak šňůrky na záclony. A já přitom pořád ještě nevyšplhala ani do míst, kde začíná zajištěná ferratová cesta, kde jsme měli lézt! Povytahuju si popruhy s těžkým batohem plným úvazků, lan a dlouhého vedení - možná to nebyl zase tak dobrý nápad! Bojím se. Že mi uklouzne noha.... Že se mi zamotá hlava.... Že se kamení pod mýma nohama utrhne... Že spadnu až ... fuj, ani podívat se tam dolů nemůžu!

Uklidňuje mě vlastně jen jediné: nejsme tu sami. Naopak, je tu provoz jak u kasy v marketu ve čtyři odpoledne. Narváno. Všichni tihle lidé tu dnes určitě nezemřou, že ne? Ráda bych našla oporu alespoň ve statistice. Dívám se těm cvokům očí: ne, nejsou dementní. Nejsem si jistá, co čtou oni v těch mých. Nějaká pěkná diagnóza by se mi hodila jako omluvenka. Proč to teď vzdávám. Vlastně jsme na začátku. Ale ze mě už strach odkapává. Třese mi nohama. Křiví mi obličej do quasimodovské grimasy. Ne, proboha, nefoťte mě!

Konečně jsme došli do místa, kde jsme se navazovali na lano. Uf, aspoň nějaká jistota. Když spadnu, možná si úplně nezlomím vaz, odnese to třeba jenom pár kostí... Moje radost netrvá dlouho. Italové šílení! Ukazuje se, že umístili ferratová lana jen tam, kde se jim zrovna chtělo. Bojuju se sebou, když se mám na dalšího půl kilometru cesty odjistit.

Můj muž se mezitím kochá. "Tady je to tak nádherný! Takový vzdušný! Podívej na ten výhled!" Nemůžu. Nechci. Běžím se vyzvracet. Chytím se jediného stromu, který potkáme, tak pevně, že to zcela vyvrací všechny lékařské teorie o vymizení uchopovacího reflexu ve čtvrtém měsíci. Už nikdy mě odtud nikdo neodlepí. A pak to uvidím... přímo přede mnou stojí pod skalou kříž. Panebože! Chudák Riccardo! Chce se mi brečet. Trochu kvůli němu, i když on už to má aspoň za sebou, daleko víc kvůli sobě.

Sakra, říkám si, kdy už přijde ten okamžik, že to ze mě všechno spadne a bude mi to jedno? Kam až musím zajít? Psychologickou příručku jsem bohužel nechala dole v kempu.

Vyškrábali jsme se na vrchol. Nechápu, jak jsem to dokázala, ale asi je to tím, že jsem tak trochu v tranzu. Posununuju se instinktivně. Mozek jsem dávno vypla. Jedu na automat. Vrchol je velký asi jako naše koupelna. Nikdy bych nevěřila, že se do naší koupelny vměstná patnáct lidí. A vida, vejde! Postavím se na zdánlivě nejbezpečnější místo - doprostřed - a s podezřením se zahledím k obloze: co kdyby teď opravdu hodně fouklo? Pro jistotu si radši sedám. Těm cvokům, co tu jsou se mnou, je to ale jedno, klidně si tu svačí, fotí se, naklánějí přes okraj - no, fuj! Já nejedla od rána, ale je jasné, že by to ani nešlo. Momentálně mám žaludek menší než špendlíkovou hlavičku.

Jdeme dolů. Snazší turistickou cestou, i když i tady je to docela síla. Jak jsem níž a níž, každým krokem pookřávám. Na ulicích zase rozpoznávám domy, auta, pak už i lidi. Začíná mi to docházet - asi to vážně přežiju! Dostavuje se euforie. Můj muž si ji vysvětluje jinak. Spokojeně se na mě usmívá. „Hezký, viď? Tak zítra si to dáme znovu?“

Ta představa ve mně navozuje spíš pocit začínající úplavice než touhu po dobrodružství. Tak je to jasný, vědecky prověřeno: expozice in vivo je pěkná kravina. Nefunguje to. Mám strach pořád. Jenomže na druhou stranu... Když uvážím, že se bojím pavouků, vody, výšek, tmy, silničního provozu, vrahů, zlodějů, bolesti, ... budu muset do konce života trčet doma, zamčená na tři západy, a ani tak není jisté, že se mi nic z toho nepřihodí. Takhle to chci? Ne!

Tak jinak. Vezmu svého muže za ruku. Potřebuju jeho podporu, jistotu, optimismus. A zítra? No dobře. Nechci, ale jdu do toho zase. Kvůli sobě. Své budoucnosti. Dříve či později si přece musím na ten pohled shora dolů zvyknout! Nebo ne? Vždyť když se dívám zpětně na ty fotky, vlastně tam bylo fakt krásně...

Původní verze fejetonu vyšla i na: seniortip.cz

Autor: Renata Šindelářová | úterý 10.7.2018 17:12 | karma článku: 6.37 | přečteno: 154x


Další články blogera

Renata Šindelářová

Fuerteventurské pobřeží

Dlouhé písčité pláže, zářící slunce a neustále funící vítr, to je typická Fuerteventura. V květnu nádherně poloprázdná, i když o to chladnější. Nevadí, na výlet kolem pobřeží nám alespoň zapózují i mraky.

19.6.2018 v 17:31 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 307 | Diskuse

Renata Šindelářová

A půjdu zase

Ezoterika se rozrůstá světem, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že půjdu s dobou a přihlásila se v rámci zachování duševního zdraví na jógu. Potřebuji si po celém dni také trochu odpočinout...

3.12.2017 v 8:09 | Karma článku: 11.34 | Přečteno: 523 | Diskuse

Renata Šindelářová

Podzimní náladička

Měděnec na úpatí Krušných hor v jednom z podzimních dní a nádherný výhled z Mědníku. Romantická podívaná, když do mlhy načechrané větrem zasvítí slunce...

12.11.2017 v 8:10 | Karma článku: 22.38 | Přečteno: 353 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Tichý(Bnj)

EU nám zabíjí skřivánka!

Mám rád Evropu jako kontinent, jehož je má domovina součástí, dokonce srdcem. Evropa končí na Urale, EU je jen část Evropy.

15.7.2018 v 21:21 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 267 | Diskuse

Henrieta Krehaková

Poslanie

Ježiš po krste v jordane odišiel na púšť kde sa pripravoval na svoje poslanie ,bol tam spojený zo svojím otcom ktorý mu dával silu aby zvladol to prečo prišiel na svet ,cele tie dni nič nejedol už cítil unavu ale ovladol chcel byt

15.7.2018 v 15:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Bez pokání zahyneš

Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“

14.7.2018 v 21:31 | Karma článku: 14.50 | Přečteno: 164 | Diskuse

Regina Karasová

Libuška a Miluška

Ztratit mámu je vždycky velice emotivní. Loni nám umřely obě babičky hned po sobě. Na rozloučenou jsme měli jen pár dnů. A o tom loučení to je. Laskavé i dojemné vzpomínky i o té náhodě, která to vše odstartovala.

14.7.2018 v 20:36 | Karma článku: 20.68 | Přečteno: 321 | Diskuse

Jan Jílek

Tak se mi zdá

Objevil jsem něco úžasného, díky České televizi. Objevil jsem město Sefar v jižním Alžíru. Jak je vidět, člověk se pořád učí. Vím o Altamiře, ale takovém pokladu jakým je Sefar, jsem do dnešního dne, neměl ani tušení.

14.7.2018 v 19:01 | Karma článku: 15.27 | Přečteno: 337 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 803

Tvůrčí psaní, fotografování, meditace, sport a humor, to jsou atomy mého těla. Bity svého webu shromažďuji na www.literarnistrom.cz, ev. na oblíbeném ksichtovníku.





Najdete na iDNES.cz