Rádio
je stejně jako televize mediální prostředek,
zneužitelný k manipulaci lidí formou ovlivňování
jejich názorů. Vše se odehrává jakoby náhodou,
masírováním podvědomí. Ale nemusí
se nutně jednat o záporný vliv. Pozitivní
působení a jistá osvěta přichází ve
formě neustálého upozorňování na
problémy společnosti, např. nutnost třídění
odpadů, chráněného pohlavního styku,
dodržování silničních předpisů apod.
Zajímavý kladný příklad, jak rádio může něco konkrétního změnit, jsem objevila nedávno při studiu ekologie v Krušných horách. Odehrál se v roce 1983, kdy Ekologická sekce ČSAV předložila tehdejší vládě zprávu "Stav životního prostředí v Československu" a charakterizovala jej jako kritický. Jednalo se o zprávu tajnou, určenou jen pro vládu – a těžko by se z ní veřejnost něco dozvěděla, nebýt toho, že zprávu kdosi propašoval na Západ a vydal ji v Le Monde. Odtud pak byla přeložena do několika světových jazyků a vysílána zpět do Československa rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.
Naopak záporný příklad jsem našla v knize (již zmiňované v článku Televize je zbraň) v knize P. Mikšíčka "Sudetská pouť aneb Waldgang" a je jím vliv rádia ve 40. letech v tehdejším Československu. Až do roku 1938 u nás totiž vysílala pouze jedna rozhlasová stanice – Radiojournal. Ačkoliv téměř třetina národa byla německá, německy se na stanici mluvilo jen jednu hodinu denně, a to ještě v době, kdy většina lidí spala. V důsledku toho většina Němců žijících v pohraničí poslouchala říšské stanice, šířící hitlerovskou ideologii. V roce 1935 pak zvítězila Sudetoněmecká strana v parlamentních volbách. Po svém volebním úspěchu začala strana, vedená Konrádem Henleinem, stupňovat požadavky vůči tehdejší československé vládě.
Veškeré informace, které dostáváme, nás nějak ovlivňují. Informace, které přijímáme, ať už vědomě či bezděčně, formují naše osobnosti. Domnívám se, že bychom si proto měli s větší pečlivostí vybírat pořady, které nám skutečně něco přinášejí. To platí pro rádio i televizi. Rozhodně tím nechci tvrdit, že se nemůžeme někdy prostě jen bavit, poslouchat muziku nebo sérii lehkovážných vtipů, ale není zbytečné utrácet čas tupým zíráním na obrázky každý, každičký den? Věřím, že všichni při troše snahy objevíme nějakou činnost užitečnější, přínosnější pro nás samotné a třeba i pro naše blízké.
Článek vyšel na: www.webmagazin.cz
