Se životem se potýká rád

Se životem se každý z nás potýká docela jiným způsobem. Někdo jím chce jen tak v klidu proplout, raději víc odpočívat než pracovat, nechat volně plynout čas. Jiní si chtějí života užít, splnit si své sny, najít životní uplatnění. Ti poslední by sice chtěli hodně zažít, ale vymlouvají se, že nemají talent či příležitost. Já osobně věřím tomu, že záleží jen a jen na nás samotných. A také věřím, že každý z nás má nějakou lépe vyvinutou schopnost. Nemusí se jednat právě o talent pěvecký či malířský, ale třeba jen nadání k určité práci či k dobré komunikaci s lidmi nebo se zvířaty. Mnoho z nás má dokonce takových „darů od Boha“ víc. Podobně jako sportovec a umělec Václav Richard Židek, můj živoucí důkaz, že osudové kolo štěstí sice náhodně volí vítěze, ale zda vybereme svou výhru, to už záleží na naší píli.

V. R. Židek a sport

V osmdesátých letech se věnoval otužileckému plavání a jako vůbec první plavec v historii zaplaval 33 km dlouhý maratón na trati Slapy-Praha, a to bez ohledu na to, že cestou musel překonat dvě přehrady. (Od přeplavání kanálu La Manche, a to oběma směry, na které se připravoval, musel ustoupit kvůli zdravotním problémům.) Jedním z jeho dalších nezapomenutelných sportovních rekordů bylo přeplavání řeky Visly ve Varšavě na Nový rok 1972, čímž vzbudil zájem u sportovní veřejnosti pro zimní otužování a plavání v Polsku.

V. R. Židek a sochařství

Začalo to tím, že přijal práci v německé firmě Achatit Schirmer ve skladu, pak za volantem a nakonec se propracoval do modelářského oddělení se sériovou výrobou soch. Cesta připomíná splněný “americký sen”. Václav se pak začal sochaření věnovat i ve volných chvílích a dopracoval se nakonec až k první ceně v belgické mezinárodní soutěži za svou sochu z bronzu Strom života.

V. R. Židek a literatura

Vydal dvě knihy. První se nazývá "Sám ve víru zdymadel" a popisuje v ní, podotýkám že s nesmírnou láskou, nejen svou sportovní kariéru, ale úspěchy všech českých i některých světových otužileckých plavců. V té druhé sestavil společně se spisovatelkou Blankou Kubešovou příběhy o psech mnoha slavných osobností. Kniha se jmenuje "Kolja... to neznáte mého psa!" a je velice příjemným a zajímavým čtením, protkaným dialogy autora a jeho psa Kolji. Část výtěžku z knihy byla věnována prostřednictvím Nadace na ochranu zvířat pejskům a kočičkám bez domova.

Václav R. Židek a publicistika

V současné době působí jako šéfredaktor internetového časopisu Pozitivní noviny a díky tomu, že dělá i tuto práci s plným nasazením se mu daří společně s vydavatelem Pavlem Loužeckým zlepšovat úroveň publikovaných článků a ilustrací, ale také se stále vyšším počtem spolupracovníků pracovat na významných projektech Pozitivních novin.

Václave, podle toho, co o vás vím, se vám v každé oblasti, do které se pustíte, daří. Domnívám se, že je to proto, že nic neděláte polovičatě, nevzdáte se při prvním zaškobrtnutí. Jaká vlastnost způsobuje tohle vaše trpělivé čekání na výsledek?

Moje paličatá tvrdohlavost. Přestože nevěřím v horoskopy, tak v tomhle případě jako by sehrálo hlavní roli mé znamení: BERAN.

Když jsem četla knihu “Sám ve víru zdymadel”, velice mě zaujala pasáž, v níž popisujete, jak při maratónu Slapy-Praha proplaváváte osadou Ztracenka. Při čtení jsem prožívala s vámi radostné pocity. Vzpomínáte na ně někdy občas?

Musím říci, že i když je tomu více jak třicet let, tak si vzpomenu často a rád se k tomu nostalgicky vracím - pokaždé, když zaslechnu názvy “Ztracenka” nebo “Svatojánské proudy”. Byl to silný zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Přes to všechno, že se v té době sportovní veřejnost moc nevěnovala dálkovému plavání tak jako dnes, vědělo se o mé plavbě na celém toku Vltavy ze Slap až do Prahy, zvláště pak v okolí trampských osad, konkrétně na Ztracence. Tam při mém proplavávání, jak si dobře pamatujete, důstojně připlul na kánoi šerif osady Ztracenka se svým doprovodem a předal mé doprovodné lodi vlaječku jejich osady. Mnohému by se dnes mohlo zdát, že to nebylo nic zvláštního, ale pro mne to byl nesmírný doping a znamenalo to mnoho. V té chvíli jsem si uvědomil, že musím stůj co stůj doplavat a nesmím to vzdát, poněvadž bych tyto milovníky Vltavy zklamal. Nevím, jak by tomu bylo dneska, ale mám takový pocit, že už se asi “díky” nekompromisní, čistě komerční době lidé změnili a už pospolu nedrží, tak jako tomu bylo kdysi, kdy je nechtěně a nerad stmeloval starý komunistický systém.

Maratónskému plavání se ze zdravotních důvodů nyní věnovat nemůžete. Pěstujete jiný sport?

Maratonskému plavání se nevěnuji už přes 30 let. Příčinou toho byla počínající artróza obou ramen i kolen. Přestal jsem plavat, a tím odešla i má nemoc. Ale jak už to v životě bývá, jedna nemoc odejde a přichází druhá. Před více jak rokem jsem dostal silné bolesti do obou nohou, takže jsem neušel více jak 50 metrů a musel jsem na pár minut zůstat stát. Nešlo se vůbec pohnout. Vzhledem k soustavnému vysedávání u počítače jsem si přivodil ucpání žil v nohách. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na moudrého specialistu přes cévní choroby, který sice byl chirurg, ale hned nedržel skalpel v ruce a nechtěl mne okamžitě operovat. Operaci mi nedoporučoval a poradil mi, že se jen musím více hýbat a dělat nějaký sport. Operaci nechával až jako úplně poslední možnost. Co by mne čekalo, pokud bych neuposlechl rady tohoto moudrého lékaře, se raději nebudu rozepisovat, a tak jsem, jako starý vytrvalec, začal sportovat. Nejdříve kratičké vzdálenosti v chůzi a na kole, které jsem prodlužoval. Teď už denně jezdím skoro za každého počasí 20 km na kole, nebo dělám 10 km walking. Pomocí tohoto sportu jsem si vyléčil i levou ruku, se kterou jsem dokázal ještě před rokem jen předpažit a víc už jsem s ní nezmohl. Od té doby walking každému vřele doporučuji, je lepší než sto lékařů a dvě stě masérů! I v tomto případě mi hrozila složitá operace ramene.

Je to paradox, že pro nemoc jsem kdysi přestal dělat jeden sport a o mnoho let později jsem pro novou nemoc začal zase sportovat. Ovšem ne už tak extrémně.

Věnujete se ještě sochařství? A máte k nějaké své sošce bližší vztah?

Skoro ke všem svým soškám mám nějaký vztah, poněvadž se všemi mne pojí nějaká hezká vzpomínka. Jsem zkrátka ke všem svým výtvorům stejně spravedlivý. Jsou jako moje děti. Sochaření se už nevěnuji, poněvadž veškerý svůj čas věnuji Pozitivním novinám, a když se věnuji jedné věci, nerad dělám něco jiného.

To je možná trochu škoda. Mám dojem, že jednáte velice spontánně. Zároveň však musíte být cílevědomý, když své plány dokážete dotáhnout do konce. Přesto mi tam něco nesedí. Nepokouší se vás někdy ona spontánnost odvést z původního záměru a narušit vaši cílevědomost? Nemáte tendenci skákat z jednoho na druhé?

Ano, dalo by se říci, že tyto dvě vlastnosti se mohou vzájemně rušit nebo dokonce vylučovat. Ale u mne tomu tak není. Jak už jsem zmiňoval, celý svůj život jsem zvyklý nezačínat několik věcí najednou, a tak se nepouštím do něčeho nového, dokud neukončím to, co jsem začal. Dá se říci, že má spontánnost mou cílevědomost jen posiluje.

Kvůli knize „Kolja... to neznáte mého psa!” jste neváhal oslovit osobnosti po celém světě. Určitě se ale našel někdo, koho jste oslovil, ale jeho příběh nakonec v knize chybí...

Kdo v knize chybí? Pár by se jich našlo. Za všechny se zmíním o třech. První byla švédská královna Silvia, kterou jsem požádal o příběh jejího psa, kterého dostala jako štěňátko od slovenské vlády, a tak ke královu labradorovi přibyl další čtvernožec. Příběh se měl jmenovat “Jak se má slovenský pes ve službách švédského krále”. Všechno vypadalo, že by to mohlo vyjít - ale co se nestalo. Vše mi pokazila jedna mladá slovenská novinářka, které král Carl XVI. Gustaf udělil audienci, a tím i rozhovor. Tato velice “nadějná” publicistka nevěděla nic lepšího, než že se krále zeptala: “Jak dlouho ještě bude ve Švédsku monarchie?” Což bylo stejné, jako by se ho zeptala: “Jak dlouho budete ještě, Vaše veličenstvo, na tom trůně zaclánět?” Skandál kolem toho byl ve švédských mediích veliký a za 14 dnů poté jsem dostal od královského dvora odpověď, že královna si můj dopis se zájmem přečetla, ale že bohužel nemůže mé prosbě vyhovět.

Jako druhá měla být paní Dagmar Havlová, kterou jsem přes Nadaci manželů Havlových požádal o příběh jejích psů. Ale i přesto, že jsem byl její tajemnicí ujištěn, že by to mohlo vyjít, nebyla mi, přes veškeré urgence, do dnešního dne podána žádná zpráva. Rozhodně se ale na ni nezlobím. Chápu, že jsou různé okolnosti, o kterých nemusíme vědět a které u paní Dagmar rozhodly, že ničím do připravované knížky nepřispěla. Přemýšlel jsem nad tím a také mě napadlo, že v tom mohl sehrát hlavní roli nechutný mediální skandál kolem reklamního poutače, kde byla Čapkova Dášenka s bustou Václava Havla. Tehdy jsem si řekl, že po tom všem asi nechtějí mít manželé Havlovi na veřejnosti s pejsky nic společného.

Do třetice to měl být bývalý prezident USA George Bush. Vše bylo už tak daleko, že ho měl o příběh požádat rodinný přítel Bushových, český malíř Kamil Kubík. Ale ze všeho sešlo, poněvadž těsně před odletem za panem prezidentem do Texasu vážně onemocněl.

Zmínil jste se také o Pozitivních novinách.

Ano, ty dělám moc rád, jsou projektem na delší metu a jenom lituji, že nejsem nejméně o 10 let mladší, abych stačil vše, co bych pro ně chtěl udělat.

Moc bych si přál, aby na světě bylo ve sdělovacích prostředcích co nejvíce kladných zpráv, a to i za cenu, že by tím naše stránky k tomu určené zanikly, poněvadž bych jich už nebylo třeba. Jelikož mi je jasné, že o náplni sdělovacích prostředků rozhodují především čtenáři, tak bych si moc přál, aby se tito lidé změnili a konečně si uvědomili, že stálým “bahněním” v neštěstí druhých nikdo svůj vnitřní klid a rovnováhu nezíská.

Máte nyní vytyčen nějaký konkrétní cíl?

Stále více a více Pozitivní noviny vylepšovat, což si myslím, že se nám společnými silami daří. Jinak mám mnoho dalších plánů, ale protože je nerad vyzrazuji předem, nebudete se na mne doufám zlobit, když si je nechám zatím pro sebe. Velice si vážím mnoha spolupracovníků, kteří bez jakýchkoliv nároků na odměnu věnují spoustu svého času našim novinám. Bez nich by Pozitivní noviny nebyly takové, jaké jsou. Mám radost z nových ilustrátorů, se kterými je radost spolupracovat, poněvadž mají podobnou tvůrčí představu jako já, a mnohdy i lepší. Věnuji tomu dost času, protože je to má “parketa” a těší mne, když vymyslíme něco nového, co dokáže zpestřit naše stránky.

Během života máte mnoho přátel, ale ne všichni jsou ti skuteční a ne se všemi, jak já rád a s oblibou říkám, se mohou “krást koně”. Měl jsem to velké štěstí, že jsem před více jak dvěma lety poznal Pavla Loužeckého, vydavatele a zakladatele Pozitivních novin, skvělého člověka, se kterým jsem si ihned rozuměl a měl jsem od samého začátku pocit, že už se spolu známe nejméně sto let. S takovými lidmi se dají dělat velké věci a je nesmírná radost s nimi spolupracovat.