Představme
si tu scénu: Sedíme se svými dospívajícími
dětmi v cukrárně a vzpomínáme na to, jak
jsme tady sedávali, když byly děti ještě malé a
nezbedně kolem nás poskakovaly. Nyní se syn klátivě
nahýbá nad svým oblíbeným dortem a
dcera se nepřiměřeně raduje z kopce šlehačky na svém
zmrzlinovém poháru. „Mňam, ta je dobroučká!
A ten roztomilej deštníček,“ vyvádí jako
smyslů zbavená a my jsme vlastně rádi, že aspoň
něco se od těch starých dob nezměnilo. Ale jen do té
chvíle, než svou milovanou sestru zpraží náš
druhý potomek: „Aby ses neudělala!“
I když se nad tím pohoršíme, není ani toto výrazivo, ani novodobý slovník mládeže (která vždy velmi kreativně dopomáhala k modernímu vývoji českého jazyka), ve skutečnosti to, co nás na našich pubescentech trápí. Ne nadarmo se říká, že čím větší děti, tím větší starosti. A tak probdělé noci nad plačícím miminkem mohou vystřídat probdělé noci nad prázdnou postelí a zoufalými představami, kde se náš miláček asi nachází. Moderní technika nabízí alespoň jakous takous záchranu v mobilních telefonech, jenomže jestliže se náš drobeček prostě rozhodne nás nevnímat, tak nám ani vlastní satelit nepomůže. Moderní rodič znalý psychologie navíc ví, že nemá smysl na drobotinu čekat s rákoskou. Litanie na téma „ty parchante nevděčnej“ se také míjí účinkem (ty mohly být i příčinou), takže co tedy s tímto vzdorovitým pubertálním výrostkem?
Příručky a psychologové radí: Především si uvědomit, že i když ještě náš potomek nemá žádné životní zkušenosti a je dosud školou povinné, vnímá už plně své vlastní ego, nebo-li sám sebe vnímá jako samostatnou bytost, která se bude obhajovat, jestliže se cítí napadána či má pocit, že je s ní manipulováno. Jedná se o přirozený proces a nám pomůže jediné, začít s naším potomkem jednat jako s dospělým, ne jako s dítětem. Rozdíl spočívá v tom, že náš pubescent by z nás měl vnímat respekt k jeho „já“. Můžeme svému miláčkovi nařídit, že bude chodit v deset hodin večer spát, protože brzy ráno vstává do školy, ale už bychom měli nechat na něm, zda bude spát v klasickém pyžamu, dlouhém tričku nebo případně i nahý. Podobně můžeme zavést pravidla pro návrat domů v určitou hodinu či včasné obeznámení rodičům, kde a s kým náš miláček bude, ale neměli bychom mu pobyt venku zcela zakazovat. Zkrátka, rozumná pravidla ano, příkazy ne (fungují většinou jen krátkodobě).
Ve všech situacích platí, že bychom měli respektovat, že náš dospívající jedinec má již svůj vlastní názor. Příklad: Chceme jet k tetičce, ale náš potomek má v téže době domluvenou nějakou svou vlastní schůzku. Jeho schůzka s někým, koho vidí čtyřikrát denně, nám samozřejmě připadá ve srovnání s návštěvou tetičky, slavící padesátiny, nedůležitá. Přirozeně vydáme příkaz, že se jede – a basta. I když broučka dotlačíme do auta, těžko ho přesvědčíme, aby se po tomto našem nátlaku na tetičku usmíval. A tak jediná naše šance, jak situaci v klidu vyřešit, je nejprve si uvědomit, že naše názory se mohou odlišovat. A potom nás jistě už napadnou lepší řešení než prostý příkaz. Např. nabídnout návštěvu u tetičky jako možnost, poprosit a vyjádřit přání, že bychom chtěli, aby jel s námi. Takticky můžeme cestu k tetičce zpestřit tím, že se potom zastavíme na pizze nebo na nějakém jiném místě, které bude pro našeho potomka atraktivní. Ale tady pozor, aby se nejednalo o uplácení („když s námi pojedeš, tak potom ti koupím...“). Domluva by měla být oboustranně férová.
Možná vás trápí, že se nejdřív rozčílíte a pak teprve přemýšlíte o tom, že jste to měli udělat jinak. Jako prevenci před výbuchem doporučuji vzpomenout si na sebe. Jak jsme kdysi sami byli nespolehliví a vzteklí a o svých rodičích jsme si mysleli, že nám vůbec nerozumí a také jsme si představovali, že až jednou budeme mít děti, to takhle vůbec nebudeme dělat. Nesmíme se však vzápětí vymlouvat, že dnes už je jiná doba. Kdepak, doba nedoba, při výchově stále platí, že rodiče by měli své děti především chápat. Měli by jim dávat najevo svou lásku (ale ne je láskou dusit!). Měli by jim poskytnout určitou svobodu, přiměřenou věku, a také s tím spojenou zodpovědnost. A měli by neustále nosit na vědomí, že neustálými příkazy, kontrolováním a nedůvěrou docílí jen většího vzdoru. Zvláště v období puberty, kdy se děti příkazům brání leckdy z principu, ne pro jejich obsah.
Je to velice těžké, vystihnout tu správnou míru, najít ty správné cesty. Poradit by měla především intuice, ovšem má kamarádka k tomuto tématu s oblibou říká, že „s placentou by měl vypadnout taky návod na použití“. Souhlasím. Jenomže návody jsme nedostali a reklamovat se to nedá. A tak nezbývá nic jiného, než se celý život učit.
