Můžu být klidně i závodník F1!

19. 08. 2007 21:08:14
Co asi tak člověk potřebuje umět k tomu, aby se mohl přihlásit do automobilového orientačního závodu? Vědět, kde je na mapě sever a umět otáčet volantem, říkala jsem si, když jsem známým nepředloženě přikývla, ať nás tedy příště na ten sranda závod taky přihlásí.
Před startemPřed startemR.Šindelářová

Ty chceš na automobilový orientační závod?“ divil se manžel. „Rád bych ti připomněl, že právě včera ses mě asi po dvacáté ptala, jestli je spojka ten pedál uprostřed.“

Řídit budeš ty, já budu jenom navigovat,“ ubezpečila jsem ho.

Očividně se mu ulevilo. „Fajn. Aspoň to přežijeme.“

Přečtěte si tu odpověď znovu. V podtextu znamená, že není důvěřováno ani mým navigačním schopnostem. Tsss! „Já vždycky když zabloudím, nakonec někam dojdu! A vůbec. Itinerář mi přeložíš do češtiny, dáš mi správně do ruky mapu a pak už to jenom budu číst.“

Fajn. Já jen, že na dovolené ses nás pokoušela navádět po železnici.“

To byla pravda. Ale stalo se to už před lety a od té doby jsem orientaci v mapě značně vypilovala. Kromě toho, můj manžel mě už zná a moc dobře ví, že nejlepší způsob, jak ze mě vymáčknout maximum, je dát najevo nedůvěru v mé (ne)schopnosti. Zburcovala jsem všechny své síly. Denně jsem si opakovala výrazy „pravá, levá, vpravo, vzad“. Naučila jsem se převádět centimetry na kilometry.

Kámenem úrazu bylo, že jsem si sehnala učebnici itinerářových značek a zkušebních tras. Než jsem začala autohaťmatilku studovat, ještě jsem si pořád pamatovala, která je pravá a levá a jaký je rozdíl mezi hlavní a vedlejší silnicí. Pod horou delikátních rozdílů mezi „mapovým“ a „reálným“ příkazem, stojící na pravidlech pro jednoznačné a nejednoznačné výjezdy, a to už vůbec nemluvím o slepých mapách, výjimkách a výjimkách z výjimek – pod tím vším se mi vidina závodu začala rozplývat v reálné (ne mapové!) mlze.

Tak co? Už tomu rozumíš?“ ptal se mě manžel večer před závodem.

Ta učebnice je šunt,“ rozčilila jsem se. „Jedu úplně dobře, dodržuju všechna pravidla a stejně to nevychází. Maj tam jednu chybu za druhou, jinak to není možný.“

Zítra to můžeš reklamovat u pořadatele.“

A je to tady. Závod. Na startu první zatěžkávací otázka. Dlouze jsem zaváhala mezi b) itinerář a frťana za deset kaček nebo c) frťan zdarma. Nakonec jsem ale zvolila správně b) a mohlo se vyrazit.

Cesta ubíhala poměrně rychle a až na pár rozčísnutých slepic vše bez zádrhelů. S překvapením jsem zjistila, že mapa mi nedělá potíže (když míříme ze severu na jih, pokládám si ji vzhůru nohama), zato těžší mi připadají vložené soutěžní úkoly. Kolik stromů vysázel u rybníka František Dobrota? Broukám melodii, ale ne a ne si vybavit slova.

V části trasy, která se projíždí podle fotografií, velím přibrzdit. A tak se takhle řítíme třicítkou po hlavní a zatímco na vedlejší stojí několikakilometrová fronta vztekajících se řidičů, já hledám obrázek odpovídající itineráři. Báječný výlet, vážně!

Konečně cíl a my spokojeně dosedneme k pivu a pečenému prasátku.

Tak co? Jak jste jeli?“ pokládají nám otázku soutěžící, po dvou hodinách čekání v cíli již značně rozveselení.

Výborně,“ hlásím pyšně svým konkurentům, adeptům na vítězství. „Nevěděli jsme si rady s nějakými úkoly, fotky jsme taky všechny nenašli, ale jinak jsme udělali jenom jednu chybu.“

Zasmáli se. „Jste začátečníci, tak si ještě chvíli můžete tu naivitu dovolit.“

Pak se začala probírat cesta. Proč se jelo tudy a ne jinudy, proč ne rovnou, ale oklikou. A už to začalo. „Aha, tak tudy jsme nejeli,“ připustila jsem. A za chvíli: „Aha, tak tudy taky ne.“

Za pár minut se z jedné chyby vyklubalo pět.

A kolik jste napočítali topolů?“ dostali jsme zase otázku.

Se závistí k těm, kteří hit znají, líčím, že jsem si nemohla vybavit text.

Ty topoly jste měli spočítat u cesty.“

Aha.“

No, tak to teda zapijeme. To své třicáté první místo.

První z poslední desítky,“ chlubí se manžel, spokojený, že jsme nezabloudili a autíčko je celý.

Příště budeme lepší,“ slibuju mu a v duchu si říkám, že to „příště“ je stejně úžasný slovo. Vejde se do něj tolik plánů a představ! Člověk může být klidně závodník formule jedna, když na to přijde. Ale až příště!

Autor: Renata Šindelářová | neděle 19.8.2007 21:08 | karma článku: 16.88 | přečteno: 886x

Další články blogera

Renata Šindelářová

Obdivuhodný ptačí svět

Víte, jak jsou ptáci inteligentní? Že mají sociální vazby, používají jednoduché nástroje, dokážou vyřešit hlavolam či hrát pexeso? Víte, že mnoho druhů ptáků v posledních letech vymírá?

9.2.2019 v 15:25 | Karma článku: 14.07 | Přečteno: 281 | Diskuse

Renata Šindelářová

Knihy mezi nebem a zemí

Pokud máte rádi knihy, které vás kromě vlastního příběhu donutí k zamyšlení; pokud se zajímáte o věci mezi nebem a zemí, možná vás potěší pár tipů na beletrii tohoto druhu. Některé již určitě znáte...

2.2.2019 v 15:07 | Karma článku: 7.18 | Přečteno: 226 | Diskuse

Renata Šindelářová

Stejně se to sežere

Nejdřív naši andílci ztvrdli na kámen. Chtěly jsme je s dcerou ozdobit (pokorně se omlouvám slovesu ozdobit) bílou polevou – a teď už nevypadají ani jako andílci...

17.12.2018 v 9:22 | Karma článku: 16.89 | Přečteno: 415 | Diskuse

Renata Šindelářová

Shodit ze sebe společenskou obludu

Jak? Jsou různé způsoby, jak to udělat. Můžeme třeba chodit do kostela nebo chytat ryby. Nebo tančit...

17.9.2018 v 19:42 | Karma článku: 8.73 | Přečteno: 253 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Nemám rád, když se do umění plete politika

Být v pracovní neschopnosti má tu výhodu, že sice nejsem plně fit, do toho mám ještě daleko, ale na druhou stranu, mohu se ráno v pět probudit, chvíli si číst chytré knihy, mám chytrých knih mraky.

22.2.2019 v 11:12 | Karma článku: 8.74 | Přečteno: 135 | Diskuse

Anna Novacek

Hlavička jako makovička

Před lety, coby máma malého kluka s krásně kulatou hlavičkou, jsem vůbec netušila nic o plagiocefalii nebo brachycefalii. To až když ze mě ten kluk udělal babičku. Ale mám pocit, že dnešní maminky těch informací také moc nemají...

22.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 11.68 | Přečteno: 258 | Diskuse

Kateřina Karolová

Už tam budem?

Od té doby, co máme víc dětí, se s plánováním výletů moc nepářem. Prakticky vůbec. My teda, popravdě řečeno, moc nevýletujem. Mé rodičovské svědomí to sebekriticky přiznává a slibuje, že se polepší, jenže samo ví, že ne. A proč?

21.2.2019 v 20:21 | Karma článku: 29.91 | Přečteno: 1046 | Diskuse

Jan Jílek

Ano, víra je nutná, leč sama víra nestačí

Ještě není poledne a už mám za sebou několik malých dobrodružství. Vyrazil jsem na kontrolu k lékaři, což znamená cestu do Bohnic z Barrandova. Tam jsem se vezl jako pán autem, zpátky MHD.

21.2.2019 v 12:06 | Karma článku: 20.30 | Přečteno: 487 | Diskuse

Jan Vargulič

Jarmulka, propiska a rukavička..

Pan premiér si při návštěvě Starého města v Jeruzalémě schoval do kapsy jarmulku. Nejasně - velmi nejasně - si pamatuji, že jiný náš čelný představitel (možná ještě čelnější) strčil kdesi při podpisu rovněž do kapsy propisku..

21.2.2019 v 10:19 | Karma článku: 10.24 | Přečteno: 287 | Diskuse
Počet článků 53 Celková karma 12.71 Průměrná čtenost 770

Tvůrčí psaní, fotografování, meditace, sport a humor, to jsou atomy mého těla. Mé knihy najdete na: www.literarnistrom.cz.

Najdete na iDNES.cz